Cosi, co si říká povídka

28. července 2013 v 15:01 | svMonika |  Tvorba blázna bez hranic
Ahoj, tak jsem zase tady. Po dlouhé, opravdu dlouhé, odmlce. Dneska jsem zase jednou dostala "spisivatelskou?" náladu a začla psát... no, povídku. Spíš takový výkřik do tmy, jak je u mě zvykem. Začíná to rozhovorem, zabiju tam dva, možná tak tři lidi hned na začátku. Potom to má vcelku běžný průběh. Mamka mi říká, ať to dokončím. Mě to takhle vyhovuje. Názor si udělejte sami.
Dlouho jsem hledala doplňující obrázek. Focen je na podzim na starém městě, upravován ve PhotoScape.
Počet znaků: 2 334 bez hlavičky


Město
Markéta, 28. 7. 2013
"Kde jsi ty debile?"
"Nevím."
"Jak to, že nevíš?"
"No, nevím."
"Ty ničemo."
Teče mu slza po tváři. Proč je tak hrubý, pomyslí si.
"Ty srabe. Nechal jsi jí zemřít. Tak kde jsi?"
Ticho.
"Vylez!"
Všechno bylo lepší než tohle. Sáhl po pistoli.
"Dělej" zazněl rozkaz.
Kulka ho zasáhla přímo do hlavy. Vydal poslední vzlyk a skácel se k zemi. Mobil se roztříštil.
Ten hajzl se neozývá. Najednou hovor vypadl. Utíkal od toho. Ona byla mrtvá. On ztracen. Už nikdy víc… Vyběhl na železniční most. Jeho tělo zahučelo do vody. Už třetí člověk tenhle den. Toto město nezná slitování.

Když se to dozvěděla ona, Mariet. Cítila vekou bolest na hrudi. Bolest smutku, ztráty. Nemůže bez něj žít. City jí ovládly doslova. Chvilkami přemýšlela, že se vydá za ním. Strach z další bolesti ji však zadržel. Pomalu ztrácela svou hrdost. Ukrývá se před světem už třináct let. Dcera mrtvá. Manžel též. Vrah se zastřelil. Další mrtvé už by nesnesla. Polštář si pevně přitiskla na uši. Nechce zde být. Jinam však utéct nemůže. Vysoká nádražní budova, jež ji poskytovala úkryt se pomalu rozpadala. Byli ve válce. Kriminalita narůstala. Její sny a touhy se bortily. Bez jediné šance na zlepšení. Takový byl její život. Stále je takovým. Někdo vešel dovnitř. Kdo to je? Všichni zemřeli.
"Tady policie!"
Krčila se vzadu za starou, moly rozežranou, sedačkou.
"Okamžitě vylezte. Skrýváte se nezákonně v zabezpečené budově!"
Cože? O tom nikdy nevěděla. On jí to nikdy neřekl? Stále se choulila strachy v koutě. Bojovala se slzami, které by jí už konečně prozradily.
"Tak kde jste?"
Netušila, že manžel před pár hodinami pokládal onu otázku. Přesto se rozhodla nepovolit. Zavrtala se ještě víc do rozežrané látky, která byla již těch třináct let její postelí. Normální člověk by nad tím ohrnul nos. Tady však normální lidé neexistovali. Jen zlí, nevinní a policie. Jestli byla zlá nebo nevinná, tím si nebyla úplně jistá.
"No tak, my víme, že tady jste, paní Loughlinglová. Vylezte přeci."
Opatrně vykoukla z poza sedačky. Malý sporý policista ji hrubě popadl za ruku, čímž jí způsobil další modřinu a odváděl jí ven. Přitom se spokojeně usmíval. Jeho úsměv se jí protivil. Kopla. Její zesláblá noha však nedosáhla dál, než pác centimetrů nad zem. Přesto onen policista zaskučel.
"Sakra ženská, nedělte problémy a nic se vám nestane."
Nuceně se zasmál. Každý by poznal, že to jen tak plácl. Pravděpodobnost na naplnění této věty, no věty, byla téměř… žádná. Pouliční lampy slabě zářily i přes to, že byl den. Smutný, deštivý den. Byl to vůbec den? Projela jí hlavou myšlenka. Stále sebou cukala, ale slábla. Už skoro nestála, jen se opírala o své dva, dalo by se to tak říci, společníky, kteří ji vlekli k autu.
Padla na sedačku. Ten druhý muž zaklel. Opasek k náboji se teď válel na zemi. Sáhla by po něm, ale neměla sílu. Už skoro usínala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama